Ještě ne tma, už dávno ne den ...
Ještě ne tma, ta úplná, ta tchoří.
Už dávno ne den, ten v poutech odveden
za pole. Tam, co myší stohy hoří.
Jen šeroslepo. Klekánice jen.
R. Malý
Černý šat a bílé paraple zdobí mladou dívku, která se již roky prochází temnou ulicí starého města. Nikde nespatříte ani živáčka. Lidé mají zakázáno vycházet, a i kdyby opustili bezpečí domova, nikoho nespatří. Nemohou. Po jejím boku kráčí tiše dva psi, připraveni svou paní chránit.
Bílý pes má kolem krku masivní těžký kovový řetěz. Tahá ho za sebou už léta, jak prozrazuje rez, jejž se za roky nahromadila na stříbrných okách. Ačkoliv ho jeho pouta svazují, stále bude hrdě kráčet dál, dokud mu znovu neprojevíme náš obdiv.
Temná namoklá srst druhého zvířete je cítit na dálku. I Ona byla kdysi hladká a zářivá, dnes však potvrzuje, jak zbídačeně může kdokoliv chodit po naší zemi. Dříve krvelačná šelma plná života teď zuboženě kulhá po šedých studených dlažebních kostkách. Kam se asi poděl život obou psů?
Zůstalo jen ticho. Každý nepatrný zvuk by způsobil nekonečnou škodu … ničivý jako výbuch, který zabíjí. Dalo by se v něm velmi lehce zabloudit stejně jako v mlze, která se pomalu rozlévá krajinou. Labyrint, kde by nebylo slyšet žádné varování před nebezpečím.
V tuto chvíli přichází k mladé dámě pán. Černý frak za ním ve větru mírně povlává a hůl neslyšně klape o zem. Ledově modré oči sledují bedlivě krajinu. Svírá se z nich srdce a člověk má potřebu lapat po dechu, když se na něho zahledí. Světem teď putují čtyři záhadné duše, z nichž tři jsou plně oddaní pobledlé dámě.
Pomalu se rozeznívá hudba, nejprve harfa, příčná flétna a nakonec se přidávají i klavír a housle. Dveře domů se pomalu otevírají a pouští ven světlo, které se rozlévá ulicemi. Postavy mizí. Jen černý pes dvakrát dlouze zavyje a běží do dáli. Je připraven se opět zubožený vrátit ke své paní …