Bezmoc
Seděl na černém koženém křesle oblečen ve svém bílém kvádru, které nosil tak rád. Tvář měl ustaranou a ruce se mu třásly. Nesetkávali jsme se často, a přesto mi vždy dokázal dodat energii a naději do dalších dnů, o to víc mě děsilo – ano, měla jsem strach – když jsem ho viděla takto.
V rukou jsem svírala drobné bílé koťátko. Dívalo se tak nevině. Bodlo mě u srdce, protože jsem věděla, že nemohu udělat nic. Ostnatý řetěz se mi omotal kolem hrudníku a stahoval se. Smyčka z provazu na mém krku se stávala čím dál menší a menší a v jednu chvíli, jako bych na malý moment zapomněla dýchat.
Klekla jsem si k němu a na klín mu opatrně položila tu malou chlupatou kuličku. Unavené oči mi hleděly do duše. Věděl, že i mě uvnitř rozechvívá strach a nedovoluje mi zklidnit myšlenky, které poletovaly jako červení motýli sem a tam. Nebylo mi do smíchu, ale přesto jsem se usmála. Musela jsem mu nějakým způsobem dodat sílu bojovat. Nasednout na koně a uhánět krajinou dál k větrným mlýnům, stejně tak, jako Don Quijote. Vystoupit proti přesile tak, jako vystoupila Leonidova vojska. Postavit se proti rozsudku jako hrabě Monte Christo.
Dlouhými prsty pohladil jemnou sněhovou srst. Kotě se stočilo do klubíčka a usnulo sladkým spánkem. Kéž by se i tato chvíle proměnila pouze v jakousi noční můru a na černo-stříbrných křídlech v měsíčním světle odlétla do dáli. Jeho ruka spočinula na mé hlavě a postupně sklouzávala dolu a proplétala ses pramínky mých vlasů. Do očí se mi nahrnuly slzy. Jako v mlze jsem pohlédla na něj a mezi námi rostla propast. Bezmoc. Ta dáma oděna v černém šatu držící bílou zdobnou masku. Každý jeho nádech se stával těžším a těžším. Byl si vědom toho, že může zemřít.
Zvrátil hlavu a zavřel oči. Po tváři mi steklo pár slz. Cítila jsem se jako za zrcadlem. Chtěla jsem křičet, ale hrdlo se mi svíralo. Chtěla jsem zpívat smutnou píseň, modlitbu, ale mé rty se nepohnuly. Chtěla jsem se smát, rozdávat radost, ale momentálně nebylo kam… nebylo proč. Slunce zašlo a jen rudě zbarvené nebe prozrazovalo, že zde vůbec bylo. Sledovala jsem všechno jeho utrpení. Obavy z toho, co bude s ním, s jeho rodinou. V dálce jsem slyšela zvonit ostrý chladný triangl, který se mi vysmíval a oslepoval mě odrazy světla. Neviděla jsem, nemohla jsem nic. Přesto, že jsem se nacházela tak blízko, neměla jsem způsob, jak se dostat blíž a jak pomoci s břemenem.